epilepsie (zkr. epi)

skupina poruch mozku projevujících se opakovanými záchvaty (paroxysmy) různého charakteru. Záchvaty jsou způsobeny výbojem v elektrické činnosti určité části nervových buněk a mohou se projevovat poruchami vědomí a vnímání, křečemi, vegetativními projevy a psychickými příznaky. Záchvaty se dělí na parciální (postižena je určitá oblast těla), které jsou buď bez poruch vědomí (např. jacksonské záchvaty) nebo s poruchou vědomí. Generalizované záchvaty mají vždy poruchu vědomí. Klasickým záchvatem je tzv. grand mal (tonicko-klonický záchvat) s náhlým bezvědomím, křečemi, pomočením, pokousáním. K jiným záchvatům patří myoklonické, atonické záchvaty, petit mal (absence) aj. Charakter záchvatu závisí na místě, které je v mozku postiženo, a liší se též s věkem pacienta. Někdy bývá přítomna aura. Příčina e. je někdy neznámá (primární, genuinní e.), jindy je důsledkem jiného postižení mozku, např. nádoru, poranění (sekundární e.). Podstatou je nerovnováha mezi inhibiční a excitační složkou v CNS. Existují určité genetické predispozice. U pacientů existují určité momenty, které mohou záchvat vyprovokovat (nedostatek či často nadbytek spánku, alkohol, některé senzorické vlivy aj.). K diagnóze se využívá zejm. EEG a zobrazovací metody (MR, CT, PET) k odhalení ev. příčiny. Nelze-li příčinu odstranit nebo není-li známa, používají se k léčbě antiepileptika. Nakupení záchvatů se označuje status epilepticus. Těžkou formou e. je např. Westův syndrom a Lennoxův-Gastautův syndrom u dětí [epi-; -lepsie]

« Zpět

Oborové lexikony