kašel

obranný reflex, který slouží udržování průchodnosti dýchacích cest. Vzniká podrážděním citlivých oblastí, obv. v dýchacích cestách (hrtan, průdušnice, velké průdušky, pohrudnice, vzácněji zevní zvukovod), ale může být do určité míry ovlivňován i vůlí. K. spočívá v prudkém výdechu při přechodně uzavřené hlasové štěrbině. To umožní výrazné zvýšení tlaku v plicích, s jehož pomocí se vytlačí nežádoucí obsah (cizí těleso, nadbytek hlenu). Toto zvýšení tlaku však může mít i nežádoucí účinky, zejm. je-li k. silný a déle trvající. Může poškozovat dýchací cesty a zhoršovat oběh krve. Intenzivní k. rovněž unavuje dýchací svaly, ruší spánek, zhoršuje hojení pooperačních ran. K. je důležitým příznakem chorob dýchacího ústrojí. Vzniká při zánětech horních cest dýchacích, zápalu plic a pohrudnice, tuberkulóze, plicních nádorech, překrvení plic při nedostatečnosti levé srdeční komory či mitrální stenóze aj. Může být suchý (bez vykašlávání) nebo vlhký (tzv. produktivní) s vykašláváním (viz expektorace, sputum). Déle trvající kašel nebo k. přetrvávající i po zhojení banální infekce by měl být vyšetřen, stejně jako k. s vykašláváním (i malého množství) krve (srov. hemoptýza). K jeho tlumení existují léky (antitusika). Jeho nadměrné potlačování však není vždy žádoucí, protože může vést k zadržování infikovaných hlenů v dýchacích cestách. Lat. tussis

« Zpět

Oborové lexikony