kompenzace
1. proces, kterým organismus vyrovnává určitou poruchu nebo snížení funkce některého z orgánů. Děj udržující stav organismu jako celku v přijatelných mezích. Je umožněn zvýšenou činností ostatních orgánů nebo zdravé části postiženého orgánu. Jednotlivé orgány i celý organismus mají značnou funkční rezervu pro svoji činnost, za běžných podmínek „nepracují naplno“. Ztratí-li jedinec např. jednu ledvinu, převezme druhá značnou část původní činnosti ztracené ledviny (hypertrofuje). Podobně se tělo vypořádává se selháním funkce srdce (hypertrofie, zadržování tekutin v těle, zrychlení srdeční činnosti, aktivace sympatiku apod.). K. je důležitá také např. u poruch acidobazické rovnováhy. Selžou-li kompenzační mechanismy či je-li prvotní porucha příliš velká, dochází k zhoršení projevů původního onemocnění – dekompenzaci. Některé kompenzační mechanismy mohou při dlouhodobějším působení samy zhoršovat původní stav (např. u srdečního selhání, srov. circulus vitiosus) 2. stav, kdy je léčbou dosaženo určitého nahrazení chybějící funkce. Užívá se např. u diabetu, kdy se hodnotí dosažení přijatelné glykemie, nepřítomnost acetonu v moči, glykosylované proteiny, sérové lipidy aj. [dosl. vyvážení: kom-; lat. penso vážit]
« Zpět
Oborové lexikony
- Alergologie
- Anesteziologie a IM
- Angiologie
- Bolest a její léčba
- Dermatovenerologie
- Diabetologie
- Endokrinologie
- Gastroenterologie
- Geriatrie
- Gynekologie
- Hematologie
- Chirurgie
- Infekční lékařství
- Kardiologie
- Metabolismus
- Nefrologie
- Neurologie
- Oftalmologie
- Onkologie
- Ortopedie
- Otorinolaryngologie
- Pediatrie
- Pneumologie
- Psychiatrie
- Revmatologie
- Sexuologie
- Stomatologie
- Traumatologie
- Urologie
- Vnitřní lékařství
- Všeobecné lékařství