sympatický nervový systém (sympatikus)

součást autonomního nervového systému, který se podílí na řízení činnosti vnitřních orgánů a cév. Centra s. v CNS jsou v oblasti hrudní a bederní (thorakolumbální) míchy. Nervy odtud vycházející se přepojují v gangliích poblíž páteře (někdy vytvářejí pleteně, např. plexus solaris), odkud vedou vlákna k cílovým orgánům. Neurotransmiterem v gangliích je acetylcholin, v cílových orgánech obv. noradrenalin. Působí na adrenergní receptory, což ovlivňuje výsledné působení v daném orgánu. Zrychluje činnost srdce, efekt na cévy je odlišný podle orgánu a receptoru, převažuje vazokonstrikce a zvyšení krevního tlaku, rozšiřuje průdušky, zpomaluje činnost trávicího ústrojí, v pohlavním systému působí na ejakulaci, v oku rozšiřuje zornice apod. V řadě případů působí protikladně k parasympatiku. Jeho výrazná aktivace je součástí poplachové reakce (viz stres), obv. současně s dření nadledvin (sympatoadrenální systém). Ve srovnání s parasympatikem je spíše budivý, za normálních okolností oba systémy pracují v rovnováze. Tlumení či aktivace sympatiku se využívá i léčebně (srov. sympatolytika, sympatomimetika) [řec. sympatheo soucítit, cítit s někým: sym-; pathos1; v odlišném významu viz ophthalmia sympathica]

« Zpět

Oborové lexikony